Spolupracoval s námi i náš milý kolega a kamarád Jaroslav Fert (1929-2011).
Herec, režisér a výtvarník. Měli jsme ho rádi a často na něj vzpomínáme.
Jsem mu vděčen za mnoho. Ještě dlouho po odchodu do důchodu se chodíval dívat na každou moji generálku a vždycky mi dobře poradil. Těšíval jsem se na každý Jardův dopis, na každou jeho kresbičku, která mne potěšila i pobavila. A najednou chodit přestaly. Ach jo. Chybí mi. Radim Sasínek
Absolvoval režii na JAMU v roce 1952. Pak šel hrát a režírovat do Opavy. V roce 1971 byl angažován do Satirického divadla Večerní Brno, kde vydržel až do odchodu do penze v roce 1990. Zahrál spoustu krásných rolí a mezi lety 1974-1992 zrežíroval 15 komedií (např. Konec malého apoštola, Zmoudření ženy, Amnestie, Únos sabinek, Lišák Volpone, Semišové sako, Čtyři o půlnoci v parku, Popelka, O kočičím zpívání a i poslední titul Večerního Brna – Kašpárek, Honza a zakletá princezna).
Daboval, hrál ve filmech i inscenacích brněnské televize.
Místo podrobného životopisu přikládáme článek, který napsal Jarda do knihy „Bylo nebylo satirické divadlo Večerní Brno (1959-1992), která vyšla v listopadu 1999:
Milé Večerní Brno
Zdravím Tě z celého – byť poněkud poškozeného – srdečního svalu a z bílovických lesů, kde teď trávím většinu svého volného času. Tvé jubileum mě přimělo, abych se chopil stařičké šrajbmašíny a napsal Ti. Nejsem zkušený dopisovatel, což jistě záhy poznáš samo. Byl jsem zvyklý po celý život dostávat už hotové texty a ne sám spisovat. A tak mi, prosím, promiň neuspořádanost myšlenek a stylistickou neobratnost. Slibuji, že se příště (až Ti budu psát k padesátinám) výrazně polepším. Když jdu po Jakubském náměstí kolem Tvého sídla, vždycky mě bodne u srdce a vynoří se vzpomínky. Jsou o něčem, co bylo a už se nikdy nevrátí. Někdy bohužel, jindy bohudík.
Tvou nejslavnější éru v Juraňáku jsem zažil jako nadšený divák. Působilo jsi jako zjevení, jako kapka živé vody, která očišťuje. Kolikrát jsem viděl Draka, Krále Vávru či Hamleta IV., si věru nepamatuji. Jenom vím, že jsem tenkrát strašně toužil po tom stát s vámi všemi na jevišti a říkal jsem si: „Kdyby tak jednou…“. No a potom, po několika letech, z čista jasna to vytoužené „kdyby tak jednou“ nastalo! Ředitel Miroslav Zejda mne, mimochodem zcela náhodou, angažoval. Byl to zvláštní pocit, když se mé dávné přání splnilo! Moje babička říkávala, že se toužebná přání nemají splňovat, neboť to přináší zklamání. Měl jsem štěstí. Ředitel v té době zval na hostování vynikající režiséry. Po úspěšné Zelené louce (Na tý louce zelený, 1971), mém prvním představení na Tvých prknech, které mělo skoro 200 repríz (v té době počet nevídaný) a které Zejda sám režíroval, mne čekal záskok v Revuezorovi (1970) v režii Pavla Rímského. A potom přišly inscenace, na které snad nejraději vzpomínám. Smočkovo Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho v autorově režii v roce 1971 – s Lídou Slancovou jsme zůstali jedinými pamětníky; všichni ostatní kolegové už hrají své nejmilejší role v nebeském ansámblu – tehdy člověk přímo cítil přítomnost Thálie!
V této tak úrodné době v divadle hostoval také Václav Špidla, pán nesmírně noblesní i provokující. Režíroval Žáka Partéku (1972) a Fischerova Krysaře (Byl jednou jeden …, 1972). Byl to zcela jiný způsob práce a také odlišný přístup k souboru. Když už jsme byli nadoraz a sotva pletli nohama, posadil se k pianu a zahrál „Podívej, kvete růže, podívej…“ a perfektně píseň zazpíval, pochopitelně francouzsky. Byl totiž skvělý franštinář. A potom vyprávěl nějakou story o divadle, jednu lepší než druhou. My jsme se odreagovali a šli znovu na plac. Nebo Krejčíkova inscenace povídkového představení Manželství po francouzsku (1973). To byla rovněž nezapomenutelná práce! Vždycky si na ni vzpomenu, když si na divadle nevím s něčím rady. Byla to fantastická škola pro příští léta u divadla. Když už jsme byli na padnutí, utěšoval nás slovy: „Z únavy se rodí veliké umění“ – a pozval nás vedle do hotelu U Jakuba na štěpánskou amoletu a cinzano. Tenkrát jsme zkoušeli i po představeních pozdě do noci, a v noci, když už elektriky jezdily po hodině a zákonem schválnosti jsme jejich rozjezd u nádraží nestihli, rozvážel nás svým autíčkem k rodinným krbům – to byl pan Krejčík! Dřeli jsme, ale vyplatilo se to, a nikdy nezapomenu na to, jak po premiéře slavní kolegové z metropole nevěřícně koukali, jak dovedou hrát divadlo herci z malého divadélka v Brně… Také jsi z toho mělo radost, viď? Byl to omamný pocit štěstí!
Rád vzpomínám na Yvonnu, princeznu burgundánskou (1972), kterou pohostinsky režíroval Jarda Horan. Asi proto, že kolem ní bylo tolik vzrušení a úředních zásahů. Ale nebyla to jen tato představení. V té době jsme nazkoušeli Nestroyův Dům temperamentů (1973), Načasované štěstí (1973), Muže na talíři (1973) a další inscenace. Některé si už příliš nepamatuji. Pokud jsem nějaké tituly přehodil, promiň, nesnažím se o dokument, to bych nesvedl. Jen nechávám hlavou běžet vzpomínky. A je na co vzpomínat! Chodil jsem se koukat do portálu na pana Horníčka a jeho Dobře utajené housle (1969) a obdivovat jeho chytrý humor. Také pány Lasicu a Satinského (Večer pro dva, 1970, a Jak vzniká slípka, 1971) jsme okukoval a ukládal do paměti; Zejda je vzal pod svá křídla, když měli na Slovensku problémy.
Po odchodu ředitele Zejdy do hereckého nebe nastal postupný repertoárový posun. Konec malého apoštola (1974) patřil ještě k předešlému období. Však ho měl pan Zejda režírovat. Když o dovolené nečekaně zemřel a nikdo nebyl k dispozici, svěřili komedii mně! Zcela výjimečně! Tato výjimka však trvala dost dlouho. Situace se řešila hosty, neboť soubor zůstal bez uměleckého vedení. O umělecký vývoj souboru se v podstatě nikdo nestaral. Pracovní postupy byly nahodilé a často i protichůdné, řídily se tím, jak byli jednotliví hosté zvyklí pracovat na domácích pracovištích. Na repertoáru se stále hojněji objevovaly hry současných autorů východního bloku jako Arno, princ z Wolkensteinu (1979), Smrt posledního páska (1979), Římská lázeň (1977), Balalajkin a spol. (1976), Svatá prostota (1977), Svatba pro celou Evropu (1981) či Žert vinaře Araba (1978). Jen některé z nich, jako třeba Gorinova hra Zapomeňte na Hérostrata (1975) či Stratievovo Semišové sako (1978), poněkud pohnuly poklidnou hladinou divadelního dění. Tyto hry už ostatně neměly se satirou mnoho společného. A když přece jen některá měla výraznější satirický osten (Amnestie 1975), měla s ní Hlavní správa tiskového dozoru plné ruce práce. A tak se tu a tam sáhlo po klasice. Klicperova Potopa světa (1983), Profesor Neřád alias Modrý anděl (1983), Lišák Volpone (1976), Talisman (1977). Mezi hostujícími režiséry v divadle stále ještě nebyl kmenový režisér. Vedle Rudolfa Tesáčka z televize se objevil i mladý Arnošt Goldflam, ale příliš se nezdržel. Měl v hlavě už docela jiné divadlo! Naštěstí se mu podařilo vlastní představu zrealizovat. Z Bratislavy přijel hostovat pan Igor Ciel a přivezl hry Imre Bencsika, solidní bulvár. Byly to vesměs zručně napsané a vtipné komedie, poučené obdobnými francouzskými komediemi a publikum se bavilo. Na jevišti se také objevilo několik her V+W, které mělo publikum ve veliké oblibě. Jejich úroveň závisela většinou na hostujících režisérech, ale vždycky nebyly jejich vklady maximální. Spíše lze hovořit o bílých vranách. Pavel Harvánek, který v divadle zakotvil, režíroval Horníčkovu komedii Tři Alberti a slečna Matylda (1985), dramatizace Párala, Gaudeamus igitur (1985), Tótovce (Rodina Tótů, 1987) a Tartuffa (1989). Na poslední tři inscenace z posledního období také rád vzpomínám. V té době divadlo hojně navštěvoval chytrý dramaturg Ondřej Šrámek, což bylo všem ku prospěchu – byly to ty pověstné kritické cizí oči.
Jak vidíš, milé divadlo, je to vzpomínání nesystematické a nahodilé. Buď jsem měl něco rád a potom si to pamatuji a hýčkám v mysli anebo neměl, a potom rychle zapomínám. Má to tu výhodu, že mě nemilé přestane trápit a vzpomínky jsou prima melancholické a člověk se má k čemu utíkat, když je mu smutno. Ještě jsem zcela nezapomněl na období, kdy jsme se spojovali s jiným Stánkem Uměn a potom zase rozpojovali. Dodnes mi uniká smysl tohoto aktu, byť nám to tehdy vysvětlovali horem spodem!
Ale rychle pryč od těchto bolavých vzpomínek na administrativu. Vraťme se k divadlu! V poslední době se začaly na repertoáru objevovat také pohádky, vesměs hudební. V divadle byl přece výborný orchestr s Toníčkem Julinou v čele. U nás měl premiéru nyní čerstvě zfilmovaný Bojácný Floriánek Zdeňka Kozáka (1983). Hráli jsme Rumcajse (Jak se stal Runcaje loupežníkem, 1989), Pimpipána (Podivné příhody pana Pimpipána, 1992), Popelku (1990), Jílkovu putovní pohádku Kašpárek, Honza a zakletá princezna (1992), a divadlo hlaholilo dětským smíchem. Obzvlášť rád vzpomínám na pohádku O kočičím zpívání (1991). Ta mi mimořádně přirostla k srdci! A ty ses tenkrát obávalo, vzpomínáš si?, že děti vtrhnou na jeviště bránit kocourka Cafourka! A když potom celé divadlo zpívalo – to se třásla okna a holubi na kostele sv. Jakuba překvapeně odlétali hledat klid jinam… Ach, jo! Co naděláme, už je to pryč!
Na další událost už vzpomínám opravdu nerad a málo. Jsou v pořadníku na zapomenutí, až a výjimky. O ty se postarali Morávkové! Nejdříve Pepík Zojčiným bytem (1985) a potom Vladimír, kdy se divadlo vzepjalo a rozbouřilo hladinu kulturního rybníka. Způsobila to jeho inscenace Velký kombinátor končí (1989). Na toto představení vzpomínám rád ne proto, že tam byl štriptejs, ale proto, že mladý Morávek vrátil hraní divadla smysl. Tehdy jsem si řekl, že na tom nejsem tak zle, když ve svém pokročilém věku docela dobře rozumím mladíčkovi ze školy. A to jsem nemohl tušit, že za pár let udělá z hradeckého divadla divadlo roku! Teď si uvědomuji, že jsem vynechal ještě jednu hru, kterou jsem měl rád a která rozčeřila hladinu brněnské divadelní obce. Byla to hra, která výrazně vybočila z řady – Hellerova Hlava XXII, režíroval ji Pavel Rímský. Na druhé generálce zasedla v hledišti komise – a bylo po premiéře! Hlava XXII se nehrála. Však si na to jistě také dobře pamatuješ! A bylo to mimořádně pěkné představení. Alespoň to tvrdili kolegové z jiných divadel, kteří se byli na generálkách podívat, jak je u herců zvykem.
V posledním dějství Tvého příběhu Ti visel nad hlavou Damoklův meč! Ale to už znám jenom z doslechu a opět jako divák, byť tu a tam hostující. No a potom spadla klec definitivně. Bylo rozhodnuto, že Tě ruší! Následovalo několik posledních pokusů o záchranu, trocha slz, něco vzteku – a bylo po všem! Herci i ostatní personál se rozprchli na všechny strany a zbylo jen vzpomínání. Drobet nostalgické, když zajdu na Jakubské náměstí číslo pět podívat se na hostující představení a uvidím známé šatny, přísálí a zákulisí…
Tak vidíš, jak jsem se do toho zamotal, a původně to měla být gratulace! Děkuji Ti za všechno, co jsi pro nás udělalo. Za chvíle štěstí na jevišti, za pot při zkouškách, za vůni líčidel, za potlesk diváků. Přeji Ti, milé divadlo, všechno nejlepší! A nebuď smutné! Jsi stále mezi námi, stále existuješ ve vzpomínkách diváků, kteří nás dodnes zastavují a vzpomínají na Tvá představení, a také v nás, co jsme byli s Tebou stále! Na to pěkné přece nejde zapomenout.
Tvůj Jarda Fert